Premiéra ODCHÁZENÍ se líbila

 V sobotu 29. dubna se v našem divadle uskutečnila s velkým zájmem očekávaná premiéra Havlova Odcházení. Nechybělo nic, co má správná premiéra mít. Premiérové publikum, premiérovou nervozitu, premiérové chyby, ale... Nejen závěrečný potlesk ale především následné ohlasy nám potvrdily, že sázka na zajímavý, avšak těžký text byla dobrou volbou. Stejně jako oslovení Alexandra Gregara. Jeho dramatizace, scéna a v neposlední řadě i režie nabídla divákovi představení, o kterém si bude ještě dlouho nejen povídat ale i přemýšlet. Jako by to ani nebylo už tolik let, co tento text Václav Havel napsal. Jako by se chování ani jazyk našich vyvolených za ta léta vůbec nezměnil. (více)  

Politická hnutí nespočívají na racionálních postojích, ale na představách, obrazech, slovech, archetypech, které dohromady vytvářejí ten či onen politický kýč. Kýč patří k lidskému údělu. Ve chvílí, kdy je kýč rozpoznán jako lež, ztrácí svou autoritativní moc a je dojemný jako každá jiná lidská slabost… Kýč je paraván zakrývající smrt. (Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, Atlantis Brno, 2006). Panoptikum je podle encyklopedie divadlo rozmanitosti. Podobá se mu groteska, v níž se paradoxně prolíná tragika s komikou. Velkými herci panoptika jsou politici. (Jiří Anderle, z průvodního textu k malířově výstavě Panoptikum v pražském Obecním domě, 2017)

Poslední hra Václava Havla (jediná napsaná po sametové revoluci) se kupodivu příliš nehraje. Na profesionálních scénách byla uvedena jen sedmkrát, na amatérských jevištích se dá spočítat na prstech jedné ruky. Po roce 1990 jsou uváděny spíše jeho dřívější opusy, Havel jako prezident republiky neměl na novou tvorbu příliš času. Hrála se ale jeho Zahradní slavnost, Asanace, Vyrozumění, a hlavně jednoaktovky, Audience či Vernisáž, také na studentských scénách. Havel na konci své veřejné kariéry zpracoval ve svých sedmdesáti pěti letech Odcházení (i jako pozdně debutující filmový režisér, film však vzbudil jisté rozpaky a doceněn byl později, bohužel až po smrti autora). V Odcházení, ostatně jako ve všech svých hrách, konstruuje Havel „umělý a smutně zábavný divadelní svět“.

Havel je u nás připomínán jako představitel tzv. absurdního divadla, jeho „absurdity“ jsou ale založeny na zcela reálných životních principech. Odcházení je o zlomové situaci – mění se zažité jistoty a před námi neznámo, svět se hroutí – klasické drama konce nadějí, lásky, představ, hodnot, epochy, společenství, člověka, každého z nás podobný stav, byť možná v jiných souvislostech, víceméně postihl. Havlova tragikomedie je ironickou groteskou, která odkazuje i na osobní zkušenost autora, s níž byla mnohokrát srovnávána. Kariéra končí, co přijde po ní?

A jak Havla – dnes – hrát? S pokorou a úctou k jeho mezinárodnímu věhlasu divadelníka a politika, k ikoně sametové revoluce – muže, který má bustu v předsálí amerického kongresu jako herečtí bardi v chodbách naší „Kapličky“ nad Vltavou? Nebo bez respektu? Věrný inscenátor Havlových her a jeho přítel režisér Andrej Krob kdesi poznamenal, že „ortodoxní zpracování by Havla zakonzervovalo“, což je slovo do pračky. Ani my jsme ho nepominuli. I proto Jan Fikejz do své scénické hudby zakomponoval žalostné troubení pokořeného, odmítnutého jelena v nekonečném prostoru přírody a času…