MALÁ NOČNÍ INVENTURA - Vladimír Hetflejš

---

    Na počátku dnešní noci jsme odehráli v Trutnově desátou reprízu Konce dětí, a já teď (nad ránem po cestě do Prahy) nemohu usnout! Mám plnou hlavu divadla, ale váhám, zda něco psát, mám strach, že budu sentimentální. No - budu psát a budu i sentimentální!

Uplynuly právě dva roky od chvíle, kdy jsme ...

..., kdy jsme se v Bohémě sešli a řekli si, že tohle šílené téma zkusíme dostat na jeviště! “Vždyť já si vás musel vyfotit, doma vytisknout a připsat jména…! Měl jsem před vámi trému – třicet let jsem chodil jen do všech možných hledišť (v Úpici ale maximálně o pouti na divadelní bramborák) - a teď mám zase vést celou bandu…?!”

Párkrát jsem zpřeházel role, všelicos dopsal, přepsal, připsal – a na podzim 2014 jsme inscenaci za dva měsíce postavili! Pak jsem se dozvěděl, že zkoušením v pátek, v sobotu a v neděli jsem vás nijak nenadchnul, ale v sobotu 29. listopadu byla premiéra – a diváci vstali!

Potřebné civilní herectví jsme hledali a učili se jeden od druhého, vzájemně si fandili, vymýšleli výrazy, co nešustí papírem. Byla to krásná práce - mám teď někoho chválit víc a někoho míň? Mám prozrazovat, kdy jsem si nevěděl rady? Vy jste to stejně vždycky poznali a decentně mi pomohli! Mám říkat, jak se můj názor měnil? Jak jsem někdy vyhrál a někdy prohrál? Ne - je to zbytečné, protože inscenace se prostě vyvíjela - díky práci všech! Muzika byla skvělá, kostýmy pomáhaly - nejkrásnější byla Lenka (tak to mělo být) – a já se těšil při každé zkoušce na vaše nápady (i malé a drobné) – o to cennější – protože já chtěl (a chci!) dělat divadlo herců…!      

Moc se mi líbilo, jak se herectví jednotlivých postav vyrovnávalo, jak se slova z jeviště měnila v myšlenky, co tekly čím dál víc do hlediště! Co to s hledištěm ale udělá? Propojí se s jevištěm? Jo - postupně to fungovalo! Co jsme se natrápili s projekcí, ale byl to prvek, který jsme, dle mého názoru, potřebovali. A scéna - příklad postupného zjednodušování a zmenšování! Došlo i na větu: “…když budeme pořádně hrát, může být jeviště prázdné!”       

Premiéra byla nadšená (29. 11. 14), repríza trochu kostrbatá (30. 11. 14), televizní speciál nutný (10. 1. 15), Červený Kostelec nervózní (5. 3. 15), Broumov bez diváků studený (22. 7. 15), Poděbrady malér (13. 9. 15) - neutáhli jsme specifické publikum nedělního dopoledne (složené ze soutěžících soupeřů) - zaměřené především na formu a neochotné přijmout obsah. Pak jsme se ale našli dvakrát v Praze v malém studiovém divadle (20. 10. 15. a 21. 1. 16) – a najednou se z jeviště ozvala pravda, skutečný život a nahé problémy. V Jaroměři (2. 4. 16) jsme zmákli i velké divadlo a definitivně (doufám!) uzráli v Trutnově (12. 4. 16)! Ohlas byl mimořádný, diváci vstali podruhé!

Za tohle všechno vám chci moc poděkovat! Kdyby mi nedal Libor Truneček v roce 2012 a za rok znovu s Cindou o pouti v Bohémě nabídku návratu – byl by můj život o dost chudší! Prostě vám děkuji!

A teď zpátky! Na zmíněném přehledu repríz by mohl divadelní vzdělanec rozvinout přednášku o proudění energie mezi jevištěm a hledištěm, o formě a obsahu, o koncentraci souboru, o nutnosti jeho splynutí v jedinou duši… Tady přemýšlím o zákulisním "rituálu" před posledním zvoněním - pomáhá? Možná dělá partu, stmeluje, možná ale trochu narušuje nutné soustředění, možná je vše jinak a já jsem jen stará konzerva, co léta rezavěla mimo – už si na něj zvykám!

Inscenace nikdy není hotová, ani Děti, ale už urazila velký kus cesty. Sice bych rád upravil sem tam něco v textu, aby první půlka byla svižnější a divácká diskuse ještě ostřejší, sice bych některé postavy nejraději vybavil plastičtějším textem, ale už by to nebyly změny podstatné, snad jen - aby se nám nezkrátily žíly. Ony se nám ale nezkrátí, jsou před námi další projekty…!

Vrtá mi hlavou ale ještě něco jiného – promiňte mi tenhle úkrok stranou - je úkolem ochotníků v malém městě jen hrát divadlo? Nejsme náhodou - jako před 190 léty v dobách obrození – povinováni dát městu i něco víc? Není naše zodpovědnost širší?

Jakou úroveň má u nás dětské divadlo – co rozvíjí jazyk, představivost, kreativitu, skupinovou práci, výtvarný cit, pohybové schopnosti, odvahu, myšlení, paměť…? Jak jsme na tom s divadlem mladých? A pojďme dál - jaký je u nás v Úpici celkový společenský život, který tradičně vycházel ze života spolkového? Jaká je obecně úroveň kultury, nad kterou sice někdo může mávnout rukou a zařadit ji do zbytné kategorie, ale o které jen o trochu chytřejší člověk ví, že je pevnou součástí (možná i existenční podmínkou) naší civilizace?! 

Loutkové divadlo, dechovka, muzeum, kino, velké divadlo, knihovna, umělecká škola, malé i větší kapely  – velké tradice, ale i velké zápasy (často o existenci)… Kolik procent obyvatel Úpice bez kultury nemůže žít – a kolik procent naopak o ní neví? Byly doby horší i lepší! Nezkusíme my, ochotníci, víc pomoci MěKS, ale i Muzeu, Knihovně, Hvězdárně, ZUŠ i ostatním školám - nastavit znovu tu lepší dobu kultury? A kdo si myslí, že o tom diskutovat je zbytečné, ten se plete!

A ještě něco - divadlo v Úpici bylo skoro vždy tahounem, ale to musí být DIVADLO, které HRAJE a má VYPRODÁNO! Divadlo je totiž jakési koloseum, korida, stadion, kostel, přímo chrám – i to naše - a nevadí, že není tak pěkné, jako v Kostelci, Jaroměři, Dvoře  Králové, Trutnově… Je naše, postavili si ho kdysi naši dědkové – a žije! Nebo živoří? Tak koukejme, ať opravdu žije!

Myslím si, že musí nastat nějaká změna, třeba jen drobná! Vezměme si za příklad úpické kino. Skoro umíralo, teď žije! Proč? Protože nová technologie proměnila jeho dramaturgii – a diváci chodí!. Nebo muzeum! Před pár léty to byl trochu strnulý podnik. Najednou přišla šéfová, co tam udělala průvan - a jedna akce stíhá druhou, vernisáže jsou nabité, přednášky, besedy - v místech, kde dlouho nic podobného nebylo! A co loutkové divadlo nebo knihovna? Jedna akce za druhou!

Naše divadlo v loňském roce nemělo žádnou premiéru, letos bude až na podzim! A víte, kolik divadelních představení bylo v Úpici v roce 2015? “Konec dětí” (natáčení pro televizi v lednu bych moc nepočítal), “Donutil” v únoru, “Vztahy na úrovni” v březnu, “Malované na skle” v dubnu, “Kuchařka a general” v listopadu.  Takže tu byla za rok vlastně čtyři divadelní představení. To je problém, dle mého názoru - z velké části náš – ochotníků! My musíme Městskému kulturnímu středisku pomoci s dramaturgií i s přivedením diváků do divadla. My to musíme mít v “popisu práce”!  

Napadá mě jedna metafora - Dáda Tomm v jedné hře před léty hrál skvěle starého hodináře, co pečoval o věžní hodiny. Byl jediný, kdo se o ně staral, protože věděl, že město, kde stojí hodiny na věži – je mrtvé! S divadlem je to stejné!

 

režisér Vladimír Hetflejš